LUDMILA SVOZILOVÁ - ACHERNAR
Achernar jsem přečetla až po Zemři, Kaine, takže mě nepřekvapilo,
že i zde jsem se absolutně ztratila. To se mi prostě v knihách této
autorky děje. To ovšem nic nemění na faktu, že paní Svozilová prostě psát umí.
Umí vystavět zápletku, umí napsat dialogy. Píše bohatým jazykem, má skvělou
slovní zásobu, postavy jsou uvěřitelné a živé.
O čem tedy Achernar je?
Sledujeme Patricii, mladou ženu, kterou od samého začátku pronásleduje
neznámý stalker. Nechává jí podivné vzkazy a nenechává Pat na pochybách, že je
jí stále v patách.To ale není to nejhorší, co Patricii potká. Začnou se
dít podivné věci. Patricie krátce po sobě ztratí práci i bydlení a velmi rychle
se dostane až na úplné dno. Když už to vypadá, že jí není pomoci, objevuje se
na scéně tajemný Johann s nabídkou práce snů. Jak to vypadá, jiná cesta
pro Patricii v tu chvíli není – přijme tedy tuto, byť poněkud podivnou,
nabídku.
A dostane se do pekla.
Záhadná budova ještě záhadnější organizace. Cely. Sadistické
bachařky. Každý, kdo chce Patricii něco sdělit, záhadně zmizí. Všudypřítomná
kontrola a všudypřítomný strach. Nadto i zde se objevují vzkazy záhadného
stalkera na těch nejnečekanějších místech.Člověka nemůže nenapadnout slovo
GULAG. Kriminál. Koncentrák. A pokud nad tím přemýšlíme déle, začne na povrch
vyplouvat dost zřejmá analogie s totalitnm režimem. Nevím, zda to byl
záměr, ale ta podobnost je děsivá. Místo k zešílení.
Patricie se později občas dostane mimo budovu – a zde
teprve začíná ta opravdová záhada. Krok po kroku se zaplétáme do stále méně
pochopitelných jevů a okolností. Stránku po stránce přestáváme chápat, co se tu
vlastně děje. Nevíme, kdo vlastně je nebo byl Johann, nevíme, co je Achernar
ani kdo ho řídí. Nevíme, co sleduje stalker. Jasné je jediné: ačkoli Patricii
obklopuje nebezpečí a smrt, ona sama nehodlá svou kůži dát lacino.
Když jsem dočetla až sem, začala jsem přemýšlet, co mi děj
tak naléhavě připomíná. Pak jsem na to přišla: Möbiův proužek. Víte, co to je? Möbiův
proužek je útvar, připomínající přetočený náramek. Vezměte proužek papíru a
slepte oba konce – ale předtím jeden z konců otočte o 180°. Jen jeden z konců!
Slepte dohromady – a máte Möbiův proužek. Útvar, který vypadá úplně obyčejně a
trojrozměrně, ale u nějž s úžasem zjistíte, že má JEDNU STĚNU A JEDNU
HRANU! Podobně se chová realita v této knize. Skutečnost se potkává s jinou
skutečností, stejně skutečnou jako ta první, jakoby na dvou stranách tohoto
proužku. Jenže jak víme, on má jen jednu stranu. Co z toho, co
Patricie zažívá, je tedy skutečné a co ne? Je skutečné všechno? Nebo nic?
Přiznám se, že ke konci už jsem se v ději opravdu
motala. Naprosto jsem nepochopila, kde se například vzal Johann a co byl
Achernar zač a jak to bylo s oběma sestrami. Z knih Ludmily Svozilové
mám vždycky dojem, že jsou psány pro čtenáře inteligentnější, než jsem já.
Ovšem vždycky mám taky dojem, že to je pouze můj a nikoli autorčin problém.
Přesto si tentokrát neodpustím několik poznámek.
Především způsob a rychlost, jakým se normální mladá žena
dostane na úplné dno, mi tentokrát nepřipadal úplně uvěřitelný. Přece jen má
člověk obvykle nějaké přátele nebo někoho, na koho se může obrátit, případně
jiné cesty, jak situaci řešit, zejména když není gambler, alkoholik, narkoman
nebo jiná podezřelá existence.
Druhou, významnější výtku si dovolím vznést k ději v druhé
polovině knihy. Achernar samotný, jeho hrozby a děsivá atmosféra by při
autorčině mistrovství bohatě postačily k vybudování dokonalé atmosféry i v menší
míře – pro mě bylo místy těch nástrah až příliš, děj byl místy až
překombinovaný, méně by zde bylo možná více. Závěr je trochu strmý, pokud
nechci říci uspěchaný. Tam, kde se zmíněný Möbiův proužek přetáčí tak, že
nevíme, kdy věřit které realitě, jsem se už úplně ztratila, ale jak jsem napsala
už v úvodu, u této autorky už si na to zvykám. Její styl, bohatost jejího
vyprávění, zápletek a scén, to vše dělá z knih Ludmily Svozilové nesmírně
čtivou záležitost, které odpustíte leccos.
Achernar přes všechny výhrady není výjimkou.
