Košík
0
0,00 Kč
RECENZE KNIH
Recenze také na blogu iDnes ZDE
Tady se můžete rozhodnout, zda nám na recenzi svěříte své dílo i vy.
Přečtěte si zde mé recenze a pokud vám takový způsob vyhovuje, neváhejte nás oslovit!
PŘEHLED VŠECH RECENZÍ
Recenze nad čarou jsou zařazeny i do sekce "Nejnovější recenze" zde níže.
NEJNOVĚJŠÍ RECENZE
Zrcadlení
Karlína Kotová
Psát recenzi na sbírku poezie, to je věc vždycky trochu ošemetná. V poezii platí jiná pravidla, používá se jiný jazyk… zkrátka všechno je trochu jinak, než když recenzujeme třeba román.
Sbírka Zrcadlení autorky Karolíny Kotové vyšla jako autorčina poetická prvotina ve formě e-knihy. Hned na začátku se chci zmínit o grafické/polygrafické podobě knihy. Zarazila mě nestejná úroveň i styl. Obálka je překrásná, některé ilustrace jsou vysloveně krásné, jiné působí dojmem, že si je autorka vytvořila sama v programu Canva (k čemuž mě vede i absence jména ilustrátora v tiráži). Za zdařilé považuji i prolnutí textu a ilustrace např. v básni Beze smyslu.
Autorka má nepopiratelný talent. Některé básně jsou vynikající, některé dobré, nu a některé – řekněme slabší. Celkově na mě sbírka působí dojmem velkého, bohužel ale jen částečně zúročeného potenciálu. Tento nedostatek ale jistě lze snadno napravit dalším a dalším psaním…
Za velké plus považuji použití běžného jazyka bez kdovíjakých vymyšleností. Tento "obyčejný" jazyk přesto tvoří v nejlepších místech sbírky neotřelé obrazy. Verše jsou srozumitelné, bez velkých jinotajů, leckde ovšem srozumitelnost přechází v banalitu, což je velká škoda. Rým smuteční/sváteční mě opravdu bolel, stejně jako několik dalších. Tam, kde autorka zabředá do přílišných archaismů, už to také poněkud skřípe. A o správnosti použití jediného přechodníku bychom mohli vést spory.
Co mi vadilo poměrně dost, je nesjednocený přístup k interpunkci. Vím, že v poezii je právě tohle kámen úrazu a sporů, ale v některých verších byla čárka nesprávně použita (Pojď se mnou, ukážu ti, let křídel motýlích), zatímco jinde chyběla (Umlkly tóny šalmaje, už nezpívá se nehraje, už není důvod k smíchu.). To mě jako milovnici češtiny vysloveně rušilo.
Tolik k jazykové a grafické úrovni.
Podívejme se na samotnou poezii:
Každá z básní je psána v jiném rytmu, což naprosto nevadí, naopak to čtení zpestřuje a udržuje čtenáře v bdělosti. Jako zastánce důsledného dodržování zvoleného rytmu jsem ale místy cítila skřípnutí v pravidelnosti.
Jako nejlepší vnímám kratší útvary, například báseň Den poté, ta mi zavoněla skoro Nezvalem. Abeceda je vtipná a přesto poetická. Povzdech, Stavitelé – stručné, básnivé, pěkné. Pátý jezdec – dobře vypointováno.
Některé básně začínají velmi nadějně (Déšť na brýlích), pak ale jako by nevěděly, zda mají být vtipné nebo lyrické a výsledek je rozpačitý.
U některých jsem neodhalila sdělení a pointu, neuvádím to ale jako nedostatek, u děl básnických jde vždycky více než u prózy o dojem, pocit, zanechanou stopu.
Poslední kategorie jsou básně, které bych ve sbírce raději neviděla, například Láska je nebo Kdo miluje. To je taková sbírka obehranosti, až je mi to líto. V protikladu k prostinké, ale o to krásnější Chtěla bych, k Povzdechu a Stavitelům vyznívají tyto méně zdařilé pokusy o to hůř. Je to velká škoda.
Celkově na mě sbírka působí, jako by už už byla vynikající, ale nakonec tomu ten jeden krůček chybí. Je ale potřeba zdůraznit, že já, která jsem vyrostla na Seifertovi, Hrubínovi a Nezvalovi, jsem velmi náročnou hodnotitelkou poezie. Nepochybuji, že si sbírka své čtenáře a fanoušky najde - přes všechny výhrady v souhrnu rozhodně patří k tomu lepšímu, co jsem v poslední době v žánru poezie četla.
Zrcadlení je autorčinou básnickou prvotinou. Jako takovou je třeba ji hodnotit. Naznačuje nemalý básnický potenciál, který Karolína Kotová bezpochyby skrývá a který jistě v dalších sbírkách plně využije.
75%
RECENZE: Aleš Černý – Za trest
(POZOR SPOILER!)
Prosím vás, pokud vás někdy napadne – ať už z jakýchkoli důvodů – unést dceru jednoho z nejmocnějších mužů planety, nezapomeňte mít připravený dobrý plán B pro případ, že se plán A podělá. Třeba proto, že se do vás unesená zamiluje.
Výchozí situace svižného příběhu Aleše Černého je tedy jasná. Drsňák David, původem Čech, má na krku rukojmí, pěknou a sexy miliardářskou fiflenu Alici. Výkupné dostal, ale ouha – Alice se ho nechce pustit. A už vůbec nechce jít zpátky domů. Oznámí Davidovi, že spolu mají vztah a že ho už neopustí. Marně ji únosce přesvědčuje, že ji buď zabije, nebo někde opustí, protože ona pro něj představuje přítěž.
Nuda, říkáte si. Normálka Stockholm, no, těch už bylo.
Jenže tenhle příběh je přece jen jiný. Především způsobem vyprávění. Humorem – zpočátku jsem se bezostyšně smála nahlas. (Jak bych se ti nejvíc líbila? – Mrtvá.)
Trápení působí Davidovi překvapivě nejen Alice, ale hlavně – on sám. Drsoň s profesionálním výcvikem z osobní gardy prohnaného Alicina tatíčka, s dobrým důvodem k pomstě na témže, podléhá beznadějně půvabům krásné rukojmí a krůček po krůčku couvá do defenzívy. Je nabíledni, že postoupená území už nikdy zpět nezíská.
Když tatíček vypíše neuvěřitelnou odměnu na Davidovu hlavu (ano, čtete dobře, nikoli za záchranu dcerušky!), ocitají se ti dva na trvalém útěku. Není tu nouze o tvrdé nemilosrdné bitky, David se s nikým moc nemaže, ale nešetří se ani sexem, kupodivu (k mému potěšení) nijak příliš naturalisticky popisovaným. Někdy je oboje v jediné scéně, zejména – ne, nebudu to prozrazovat, tuhle morbiditu si musíte vychutnat sami!
Jak stoupá Davidovo přesvědčení o tom, že jeho nevyžádaná partnerka je šílená, ale i vědomí, že jí stále více podléhá, čtenáři začne vrtat hlavou: to není možné. Ona si s ním jen hraje. Ajajaj, Davide, ty na to dojedeš, ty nevíš, co ženská dokáže! Jenže – zdá se, že to tak není. Společně s Davidem užasle konstatujeme, že Alice ho asi vážně miluje. Nebo že by byla ještě prohnanější?
Zběsilý útěk, kdy se všechny původní plány zhatí, zatímco ty náhradní se podělají, nabírá na tempu a na šílenosti, akce stíhá akci až k nezbytné závěrečné superscéně, tak jak to má být.
Vyprávění je svižné, odsýpá, čte se dobře. Přesto mám několik výhrad.
Jako první mě mrzelo, že se zvyšujícím se procentem sexu postupně poněkud ubylo humoru a ke slovu přišla drsnější stránka vyprávění.
Místy jsem měla pocit nelogičnosti jednání – například ve scéně, kdy Alice stopuje chryslera. Tam se nabízelo úplně jiné řešení. Tvrďák a bojovník sice schytá nespočet ran v bitce a ani neškytne, ale když Alice použije peroxid, je z toho celý hin. Takových drobností je v knize více.
Pak mi taky ne zcela seděla rychlost, s jakou chlapák jako David podléhá ženským svodům. Z přítěže se rukojmí stane Alicí až příliš snadno…
Čemu jsem ale opravdu uvěřit nemohla, byla supermanská dokonalost hlavního hrdiny. Porazí každého, koho neporazí, s tím se domluví, nechá se prostřílet, ani nemukne… a když si nakonec ještě sedne ke klavíru, musela jsem se už začít smát. To už byl hotový Bob Saint Clare z Muže z Acapulca. Jenže to byla parodie! Pokud autor zamýšlel svůj příběh psát jako parodii, pak je geniální, protože já jsem ji nerozeznala.
Ať tak či tak, kniha Za trest je opravdu jízda, jakkoli nerada ten výraz používám. Děj frčí, obsahuje humor, akci, sex, romantiku, zkrátka všechno, co má takové vyprávění mít.
Číst Za trest tedy určitě nebylo za trest. Příznivcům tohoto žánru docela určitě udělá radost.
85%
****
10. října 2024
V Královských zahradách - antologie
Jak jsem napsala jinde a jak je o mně vcelku známo, horory nečtu. Tedy – většinou. Mám z nich noční můry. Jenže když vznikne antologie, v níž jsou zastoupeni nejlepší čeští hororoví autoři, kteří jsou zároveň i vašimi známými, co zbývá? Že je to antologie k poctě Stephena Kinga? Tak to už je jasné úplně… Přesto nemám ani Kinga načteného tolik, abych zachytila všechny odkazy na jeho dílo. Můžu říct, že mě to docela mrzí
Že je sbírka věnovaná Kingovi, to pochopí prakticky okamžitě i ten, kdo četl byť jedinou jeho knihu. Mistr je zde přítomen naprosto všude. Již na velmi zdařilé obálce sedí na královském (jak jinak) trůnu jako skutečný vládce své temné říše děsů, hrůzy a nočních můr. Některé povídky na něj odkazují přímo, jinde bylo Kingovo dílo spíše inspirací. Leckde jsou drobné upomínky a odkazy jen tak mezi řečí: zastavený čas 19:19 na hodinách, názvy jeho knih, použité jako běžné slovo v textu, a mnoho dalších.
Obvyklým problémem většiny antologií je fakt, že úroveň povídek bývá nevyrovnaná. Tento jev se do určité míry nevyhnul ani Královským zahradám, projevuje se však mnohem méně patrně než u jiných povídkových sbírek. Myslím, že za to můžeme děkovat stejnou měrou poctivému výběru povídek a kvalitě zúčastněných autorů.
Pojďme se podívat na jednotlivé šlépěje skrze onu zahradu hrůzných rajských potěšení.
Prolog v podobě komiksu – Murin Wolf
Skvělý nápad. Nečetla jsem komiks snad od dob Lips Tulliana a moc jsem si užívala všechno to "grrr" a "SKŘEK!" Jako úvod do knihy velmi originální!
Ve stínu – Lucie Tringelová Kaňová
Povídka velmi kingovské atmosféry. Parta mladých jede do oblasti, před kterou jsou varováni, aby tam získali originální videa a tím další followery, nejkýženější kořist dnešního světa. Že výlet nedopadne podle plánů, je nabíledni. Konec mě trochu zklamal svou neuzavřeností.
Sklep – Vladimír Pospíchal
Jednohubka o dětském strachu, který je přece tak směšně bezdůvodný. Nebo…?
Tam venku – Ludmila Svozilová
Autorka Zemři, Kaine znovu dokazuje, jak děsivou atmosféru dokáže navodit a jak mistrně dokáže popsat hrůzy, jaké dokáže jen člověk. Poměrně klasický scénář – pobyt spřátelené čtveřice na chatě se záhy změní v něco vážně moc ošklivého.
Muž, co nikdy nezemřel - Tomáš Marton
Westernově laděná povídka, spíše strašidelná než hrůzná, ačkoli krve a mrtvol je v ní víc než běžný průměr.
Žena s pastelkami – Svatopluk Doseděl
Téma domácího násilí, které se mě v povídkách vždy mimořádně dotýká a kde se mi pravidelně vaří krev nad hláškami typu "Nemůžu odejít, nemám na to dost peněz." V těchto konotacích mi vždy vytane úryvek z Pratchettových Dobrých znamení, kde se praví zhruba následující: "Cowleymu (démonovi) dělalo stále větší potíže vymýšlení nových a nových zel, která by byla natolik ošklivá, aby si jich někdo na pozadí běžného života vůbec někdo všiml." Protože člověk člověku dokáže způsobit takové peklo, jaké by nevymyslel ani nejtalentovanější ďábel. Pan King tohle dobře ví a v jeho knihách je to znát. V těchto povídkách také.
V plamenech – Radoslav Kozák
Pochmurné, děsivé, strašidelné, plamenné a bez většího vysvětlování.
Oči viny – Kristina Trefilová Haidingerová
Krásně mrazivá povídka o noční můře každého řidiče.
Takovej je život – Dominik Fiala
Povídka s překvapivou pointou, kdy se dozvíme, že všechno je jako obvykle jinak, než jsme si mysleli. Ten proazický závěr mě maličko zamrzel. Na konci je jasný odkaz na nějakou konkrétní povídku, ale bohužel mi nic neřekl, což mi přišlo líto. Asi si budu muset tuhle literaturu přece jen muset více nastudovat. Hororoví znalci jistě poznají, oč jde.
Poslední kapka – Vlaďka Sacká
Nové sanitky a jejich osádky, stará bolest a vážně nečekaná pointa.
Pouta – Roman Bílek
Tohle bylo spíš porno než horor a za mě to nezachránila ani citace z Romea a Julie. Snad za to může moje prudérie, ale mně sem tato povídka neseděla. Připadalo mi, jako by se autor vyrovnával s nějakým vlastním běsem nebo se chtěl někomu touto cestou pomstít.
Michal Březina – Mizerná smrt Václava Kácela
Osvěžující humorná jednoaktovka k nabrání dechu a uvolnění. S hlavním hrdinou jsem velmi, velmi cítila.
Monstra uvnitř nás – Karin Novotná
O tom, že není radno přeceňovat psychiatry a podceňovat bubáky.
Krátká letní brigáda – Mark E. Pocha
Klasické zlo bez příčiny, nebo snad kvůli pomýlenému chápání Boha či domnělé rodičovské křivdě. Krvotok a hromady mrtvol v kingovském duchu, ale pro mě trochu na povrchu.
Odmaskuj se! – Ivana Gašparíková
A opět ten rodinný hnus. Tak děsivý, protože tak reálný a tak, bože, tak častý. Pointa předvídatelná, ale krásně strašidelná a v rámci žánru logická.
Archiv – Petr Boček
Povídka, jakou nejspíš nemohl napsat nikdo jiný než archivář. Obávám se, že do archivu jakéhokoli druhu mě nějakou dobu nikdo nedostane…
Klauni – Miroslav Pech
Povídka, kterou jsem buď nepochopila, nebo nebyla děsivá. Chyběla mi linka Ondry. Nebo přebýval Ondra.
Dobrý manžel – Madla Pospíšilová Karasová
Protože vím, co Madla dokáže, začínala jsem tuto povídku číst už apriori s mrazením v zádech. A ejhle, zlo je tu jaksi jen zpovzdálí, zprostředkované a snesitelné. Roztomilý odkaz na Mistra v závěru. Milé počtení v té záplavě hrůz.
Miss Misantropie – Karel Doležal
Povídka na pomezí sci-fi a hororu, kde bloudíme v jiných vesmírech a vědomích a lecčem dalším….a přitom stačilo, kdyby ji ve škole nešikanovali!
Dívka, která měla ráda Stephena Kinga – Aleš Richter
Lehce humorně bizarní pocta Mistrovi s mnoha odkazy na jeho dílo. Prostě když Ho miluješ, není co řešit. I když ti třeba hrábne.
Věřím ve vůni jasmínu – Jiří Sivok
Tragický a tak hrozně pravděpodobný příběh, jakých se kolem nás odehrávají denně desítky. U čtení se mi svíralo srdce smutkem.
Epilog – komiks, Murin Wolf
Vtipné uzavření antologie, vyplatí se dobře prohlédnout a přečíst!
Shrnutí:
Myslím, že se Mistr za své nadané žáky z českých a slovenských literárních luhů a hájů stydět určitě nemusí. Jak jsem napsala výše, některé povídky mi do sbírky neseděly, jiné mě tak docela nezaujaly, ale podtrženo a sečteno, mám z antologie velmi dobrý dojem a jsem ráda, že máme tolik talentovaných autorů, byť v žánru, kterému neholduji. Z každé stránky dýchá úcta, obdiv, někdy až láska ke Stephenu Kingovi. Stejně jako to, jak autory psaní bavilo a s jakou chutí a vervou šli v Mistrových stopách. Leckde se mezi řádky chvěl jemně černý humor, jinde útočilo zlo napřímo.
Nepochybuji o tom, že větší znalec Kingova díla najde mnohem více "easter eggs", odkazů, upomínek a drobností, než jsem dokázala já. Nejsem Kingem zcela nepolíbená (ráda se vytahuju, že jsem část jeho díla četla v němčině), ale nemám načteno zdaleka tolik jako naši autoři a jejich spřízněnci. Snad ale právě proto můžete ocenit pohled čtenáře částečně "zvenčí". Neboť i takový se občas rád projde V KRÁLOVSKÝCH ZAHRADÁCH. Ta procházka stojí za to!
89% (poctivě vypočítáno z ohodnocení jednotlivých povídek)
28. září 2024
JOSEF ŠORM – CÍNOVÝ VOJÁČEK
Obsah této nové detektivky z pera Josefa Šorma by se dal shrnout do dvou vět:
První: Staré hříchy vrhají dlouhé stíny. Druhá: Všechno je vždycky jinak, než to vypadá.
Už z tohoto úvodu je zřejmé, že Cínový vojáček připochodoval zcela v rytmu a duchu nejlepších pravidel detektivního žánru. Starý hřích, nová vražda. Úporné pátrání po pravdě navzdory všem překážkám. Drama a drsné scény. A nezbytné překvapivé zakončení.
Přiznám se, že jsem Vojáčka začínala číst trochu s obavami. Při dnešním trendu studených severských krimi, které nevyhledávám, jsem byla jata obavou, že se čtení bude ubírat tímto směrem a že pak nebudu moci pochválit tolik, jak bych chtěla (protože já ráda chválím). Ale hned první stránky mě vyvedly ze strachu a pochybností. Cínový vojáček je poctivá detektivka, propracovaná, svázaná pevně do uzlu, z něhož nic nevyčnívá, nic nepřebývá. Vše má své místo, svůj účel, každá věta svůj význam. Postav je jen několik, žádné zbytečné davy podezřelých. Děj ubíhá tak, jak má: pomalejší rozjezd jako řeka před peřejemi – a pak to frčí stále rychleji a rychleji, až do klidných vod za nimi.
Vražda úspěšného podnikatele a mecenáše zpočátku klade mnoho otázek. Kdo mohl tolik nenávidět takového dobrodince? Proč byl střelen ze dvou zbraní? A proč u mrtvoly leží cínová figurka?
První otázky vyvolávají další; zejména tu, zda byl zavražděný opravdu tím, kým se zdál svému okolí. To je arci otázka, kterou si v takové detektivce klade každý vyšetřovatel, neboť přílišná dobročinnost je vždycky tak trochu podezřelá…
Vyšetřovatelka Isabela Gent má svou úlohu ztíženu ještě nepřízní nadřízených. Je však příliš tvrdohlavá, než aby se vzdala. A tak se přes všechny překážky a protivenství nakonec ke svému cíli dostane, jak od ní čtenář očekává.
Poručík Gent je ale taky jediná postava, k níž mám jako čtenář trošku výhrady. Je neustále tak naježená, tak nepřátelská a odmítavá, že mi trvalo opravdu dlouho, než jsem ji dokázala přijmout. Ano, snad měla k tomu důvod, ale sympatie zrovna příliš nevzbuzuje. Pak mě taky docela mrzelo, že nemá nějaké normální české a nejlépe i přechýlené příjmení. Tohle "hraní si na chlapa" v kombinaci s celkově drsným a nepřístupně neženským vystupováním mi docela dost vadilo. Ještě že je tak šikovná!
Druhá drobná výhrada se týká označování kapitol. Text často skáče od jedné postavy druhé a samozřejmě i v čase. To samo o sobě je v pořádku a naopak to zvyšuje čtivost, jen bych byla uvítala, kdyby byly kapitoly označeny jmény těch, o kom zrovna jednají (Marie, Zuzana…). Významných ženských postav je tam několik a já jsem se v tom místy ztrácela a trvalo mi půl strany, než jsem se zase chytila a pochopila, kdo zrovna mluví a jedná.
Navzdory těmto drobných výhradám mohu Cínového vojáčka s klidným svědomím doporučit každému příznivci dobré detektivky. Obsahuje vše, co má obsahovat, a navíc je z textu znát, že autor je mimo jiné NLP kouč (vygooglete si, co to je), takže v textu najdete například i popis metod, jak sama sebe uklidnit a další. To je takový bonbónek navrch. K dobru je nutno autorovi přičíst i to, že postavy prodělávají v průběhu děje vývoj. Lze si tedy dobře představit nejen pokračování, ale i celou sérii s Isabelou. Já osobně v ni doufám.
Shrnuto a podtrženo: zaviřte, bubny, Cínový vojáček pochoduje do vašich knihoven. Věřím, že vás nezklame!
*****
90%
5. října 2024
Erik Decimus + Richard Otec (et vice versa) - Pták na drátě
Není vždy jednoduché psát recenzi na prózu. Někdy má recenzent problém najít něco k vytknutí, jindy marně hledá, zač by mohl pochválit. Ale přece jen – lze se zamyslet nad stavbou příběhu, zkritizovat dějovou linku, zpochybnit prokreslení postav, pochválit pointu… A když už všecko selže, můžete si postěžovat, že v textu třeba nebyly žádné přechodníky. Nebo že jich bylo moc.
Ale jak lze hodnotit poezii? Mám vůbec právo něco takového komentovat a posuzovat? Máte to právo vy? Má je vůbec někdo?
Kdo má tu odvahu zvážit, změřit a oznámkovat předivo myšlenek? Křehkou architekturu veršů? Kdo smí hodnotit básnivý opar slov? Kdo vtěsná do pár odstavců dojem, to chvění, jaké v něm zůstalo po přečtení?
Osobně si myslím, že tohle vše zkrátka možné není. Lze zvážit duhu? Změřit fantazii krejčovským metrem? Ne. Lze jen pokusit se popsat výsledný pocit, který zůstane jako třpytivý opar, když knihu odložíte.
Pták na drátě je bezesporu výjimečná publikace. Už tím, že se zde sešli dva mimořádní autoři. Tím, že oba jsou autory nejen textové, ale i výtvarné části. Tím, jaké péče se knize dostalo při výrobě. Úžasnou obálkou. A samozřejmě tím, že se dá číst z obou stran.
Ale to by bylo málo. To hlavní jsou básně.
Jak Erik Decimus, tak Richard Otec mají hlavní téma – lásku a ženu. Oboje ve všech polohách (a ty zase ve všech smyslech toho slova). Erotika je tu obsažena všude a neustále. A přesto tu není jediné ordinérní slovo, básně jsou moudré, něžné a – nestydím se použít to slovo – cudné. Ilustrace jsou mnohdy skutečně erotické, leckdy poněkd drsně načrtnuté, ale přesto neurážejí. Jen dokreslují neskutečnou řeč poezie, tak jako po božském jídle kapka hořkého dogestivu.
Erikovy verše jsou pro mě osobně o stupínek srozumitelnější než Richardovy, naopak Richardovy fotografie se mi chápou snáz než Erikovy obrázky. Někdy. Ale jak říkám: je nezbytné chtít všechno chápat? Nestačí jen číst? Číst rovnou srdcem?
Oba pánové mají bezesporu obrovský talent, jak v drobném formátu básně sdělit mnoho. Velmi mnoho. Některé Erikovy verše jsou v tomto smyslu až neuvěřitelné.
Umíte-li číst srdcem a chcete-li číst o lásce a jejích tisícerých podobách moderní, působivé a moudré verše, nesmí Pták na drátě ve vaší knihovně chybět.
*****
98%
4. října 2024
Jiří Štraub - Krokodýlova kapela
Pohádka s příjemnými přesahy i pro dospělé o tom, jak si krokodýl s vlkem a žralokem postavil rokenrolovou kapelu.
Pohádka, která mě překvapila hned několikrát.
Vzhledem k tomu, že vyšla v edici Rýče, což je edice nakladatelství Canc pro středně drsné děti, očekávala jsem logicky spíše nepohádkovou drsárnu, už kvůli zvolenému tématu, protože co si budem´, AC/DC, kteří jsou tam zmiňováni a v příběhu hrají (nejen) významnou úlohu, nejsou zrovna dechovka pro starší.
Jenže ouha! Pohádka je psána velmi prostým, krásným jazykem a stylem, který zkrátka k pohádce patří. Žádné rádoby nezbytné moderní výrazy, žádné složité zápletky, žádné hororové scény.
Krokodýlova kapela je skvělá i z dalších důvodů: postavy prodělávají vývoj a poučení, tedy to, co nesmí v žádné správné pohádce chybět.
Dalším bonusem je humor. Hlášky jako "ty mejdlo rozpatlaný" si přímo říkají o to, být zařazeny do rodinných slovníků.
A to nejlepší: takhle pohádka má co říci nejen dětem, ale i dospělým. Je to skvělé, když autor myslí i na rodiče! Příběh krokodýlovy kapely totiž vychází z reálných situací ve světě pop music, AC/DC jsou električtí úhoři, křeček je správně manažerský manažer se všemi klady i zápory, zkrátka své si tam najde každý.
Bonbónkem navrch jsou krásné ilustrace T. Doležalové.
Jediné, s čím jsem měla problém, bylo představit si úhoře, jak hraje na kytaru, rukou nemaje… Ale co, asi to nějak dal, když je elektrický, že jo. Autor to přece musí vědět!
Suma sumárum: příjemné překvapení v podobě pohádkové jednohubky.
90%
Dana Beranová – Zpěv straky
Fantasy příběh Zpěv straky spisovatelky Dany Beranové patří k těm příběhům, které může číst i člověk, který od fantasy žánru nevyžaduje bitvy národů, potoky krve ani zástupy elfů a jiných bytostí. Čtenář, kterému ke štěstí stačí jedna docela lidská čarodějka s jednou docela praštěnou kobylou.
Zpěv straky není klasické fantasy, byť do toho žánru rozhodně patří. Hlavní hrdinka Henika je vlastně úplně normální. Úplně normální čarodějnice, abychom byli přesní. Ale i žena, která umí cítit docela obyčejnou lidskou bolest, lítost i touhu. Dokonce i tu nežádoucí. Která dělá chyby docela lidské a která občas propadá i beznaději, když vidí řádění šíleného vladaře.
Henika nechce zachraňovat svět ani obracet národy na víru pravou. Chce pomáhat lidem, protože ví, že k tomu má mimořádné schopnosti. A že umí taky kouzlit? To se koneckonců vždycky hodí! Dokázala by čarovat víc, ale šla cestou vyvázání z komunity čarodějek, aby byla svobodnější a aby mohla více pomáhat. Zná nejen kouzla, ale i bylinky a lektvary a je tedy více léčitelkou než čarodějkou. Na mě někdy bylo ale těch kouzel trochu moc, místy mi připadalo jejich použití až na hranici stylu "deus ex machina". Taky "použití" nepřátelských fantasy tvorů mi připadalo tak nějak navíc, příběh by se bez nich obešel.
Průvodcem je naší hrdince poněkud feministická klisna Potvora a záhadná straka Triška. Ta se v příběhu objevuje střídavě, aby nakonec vyjevila svá tajemství, kdežto Potvora provází svou paní téměř po všech dobrodružstvích.
Kniha je poněkud netypicky rozdělena na kapitoly a mezihry, které se teprve postupem děje propojí do jednoho celku. Působí to v podstatě dojmem jednotlivých povídek a místy je tento postup trochu rušivý. Také zde poněkud chybí podrobnější popisy světa a společenství, v němž se děj odehrává. Tady nebyla stručnost zcela na místě, klidně bychom vydrželi víc. Autorka na to dozajista má!
I přes tyto výhrady je Zpěv straky kniha, která se čte velice dobře, už proto, že je napsána výtečnou češtinou. Děj "odsýpá", nikde nejsou zdlouhavé opisy (jak řečeno, spíše naopak) a Henika je tak lidská, že ji čtenář musí mít rád. Oproti jiným fantasy příběhům je Zpěv straky jaksi komornější a pro mě tím přitažlivější. Druhý díl si jistě zaslouží. Osobně se na něj moc těším!
Knihu jsem četla v papírové verzi, ale i poslouchala jako audioknihu. Audioverze je rovněž zdařilá, Kateřina Mendlová Jírů má hlas, který se k příběhu hodí, interpretka jde dobře "po textu""a její podání dává knize další kvalitu.
80%
16. září 2024
https://www.databazeknih.cz/knihy/zpev-straky-499038
Jiné než knižní recenze
ŠŤASTNÝ SMOLAŘ - film, režie Jiří Strach
Ačkoli pana Stracha už mnoho let miluju (tajně a platonicky, samozřejmě) a mám ráda jeho tvorbu včetně mystery kousků, k pohádce Šťastný smolař mám už od prvního zhlédnutí jaksi ambivalentní vztah.
Hlavní motiv smolaře, který nosí smůlu každému, tedy i svému nepříteli, je celkem v pořádku a ve scéně s kostkami je vtipně použit. Ivan Trojan je v roli bláznivého Kohokoli k zulíbání, zejména ve scéně s nepodařenou ženitbou.
Ovšem odhlédneme-li od této hlavní linky, zůstává nám zde pozoruhodná linka druhá. Tu by bylo možno nazvat Kterak zadlužený blázen k velkým penězům přišel a jeho bratr šel světem dále s rozvrzaným žebřiňákem, ačkoli se celou dobu obětavě staral o svou matku.
Tak to totiž v souhrnu bylo. Ano, Carlos není žádné jehně, k okolí je vcelku zlý a hromadí švindlem získané bohatství. To vše je ale ochoten vyměnit za úsměv své matky... jenže ta mluví pořád jen o svém přání, aby se ještě setkala se svým druhým synem (není zcela jasné, zda tento syn je prvorozený nebo druhorozený, ale to pro naši úvahu není relevantní). Ačkoli zoufalý Carlos nabízí matce cokoli, co si jen může přát, stará paní mluví pořád o tomtéž. Nedivím se, že nakonec Carlos vybuchne, že druhý syn žádný není, že nežije. Přesto se o ni stará obětavě dál. Že mezitím ztvrdl a zatrpkl? Nu, kdo se někdy staral o ležícího příbuzného, asi se moc divit nebude.
A jak je to dál? Paní Štěstěna zapracuje, matka se shledá s postrádaným synem a konečně se začne usmívat. Smolař vyhraje svou vyvolenou - to je v pořádku, ale... ALE!!!
Ztracený syn, který - jak vyplývá z jeho vyprávění - nikdy nic pořádného nedělal, o nikoho se nestaral, jezdil po světě, oblboval ženské, lhal, podváděl a dělal dluhy, najednou - tralala! - přijde (opět bez práce) k obrovskému bohatství svého bratra, zatímco tento bratr (který až do svého zbohatnutí aspoň jezdil s partou kejklířů) jde dál světem s žebřiňákem a koněm jako chuďas, ačkoli to byl on, kdo celá ta léta pečoval o matku, která očividně více miluje jeho bratra a pro Carlose nemá ani slovo poděkování. Moc to nezachraňuje ani fakt, že se k němu na té cestě přidává paní Štěstěna. A matčina rádoby moudrá omluva pro ztraceného syna, že pořád lhal, protože se bál říkat pravdu - ehm... to je vysvětlení, hodné leda tak naší politické scény a nikoli tvůrce formátu pana Stracha!
Ačkoli pohádka vlastně není vůbec špatná, tohle "podtéma" ji neuvěřitelně sráží - i proto, že v pohádkách by měly být jasné vzory. No, nechtěla bych být matkou někoho z těch, kdo si z této pohádky vezmou vzor...
A to už se ani nezmiňuji o možnosti, že i Carlos mohl prodělat jakýsi vývoj, stejně jako jeho bratr, který nakonec jakžtakž zmoudří a přestane lhát.
Anděl Páně 1 i 2 jsou skvělé, půvabné a laskavé filmy. Šťastný smolař mě v tomto směru poměrně zklamal.
HODNOCENÍ: ***