Co se knihovny samotné týče, ta má neuvěřitelnou schopnost nejen se přestavovat, ale i žít vlastním životem včetně rychlého potrestání každého, kdo se v ní (a k ní) nechová dostatečně uctivě. I ona skrývá nejednu záhadu a tajemství. O to větší jsou Amáliiny obavy, zda ve zkoušce obstojí.
Kromě toho, že je nejvyšší slovodějka, je Amálie také dcera, sestra, vnučka svérázné babičky – a žena. Jenže právě to poslední jí začne nemálo komplikovat život. Do města totiž přijíždí poněkud tajemný šarmantní klavírista Artur a s ním hudba a touha. Amálie má ovšem spoustu povinností a Arturova přítomnost ji rozptyluje.
Pak dojde k nejhoršímu: rada města se rozhodne, že některé knihy budou prohlášeny za zakázané a z knihovny odstraněny. Ale tím už pohár trpělivosti přeteče a do boje proti tomuto nesmyslnému nařízení se zapojí kdekdo: od knihovníka Bedřicha, přes Amálii s Arturem až po kamenného chrliče Huga.
Kniha mě bavila. Místy jsem až záviděla tu "zaopatřenost" všech aspektů života pomocí kouzel a nápisů zlatou mízou. Nejlepší ze všeho byla ale knihovna, v jejímž popisu nelze nepozorovat vliv Harryho Pottera a zřejmě i mistra Pratchetta. Knihovník Bedřich naštěstí není orangutan, zato knihovna je mnohem živější než v Potterovi: nestačí jí přestavovat schodiště, ona se přestaví i komplet celá, takže vchody a dveře nejsou ráno vždy tam, kde byly včera večer a budova včera ještě barokní může být zítra klasicistní nebo gotická. Moc pěkné bylo vykreslení archivu a celého suterénu knihovny jako strašidelné oblasti, kde přežijí jen nejsilnější.
Celým příběhem prochází otázka rovnoprávného postavení žen, síly slova a ovšem i nezbytné LGBT téma. Romantická linka je tak akorát, předvídatelná, ale pěkná.
Co mi překvapivě chybělo, bylo trochu více humoru, o který některé situace přímo žadonily. V tomto ohledu potěšila přítomnost chrliče Huga, který je jednoznačně nejlepší a nejsympatičtější postavou celé knihy.
Druhá výtka patří redakční práci na knize. Chyb a překlepů je tam tolik, že při čtení opravdu ruší.
Zato mohu pochválit obálku a koneckonců i název, krásný český výraz "slovodějka" , ten se mi moc líbil, stejně jako normální a víceméně obyčejná česká jména postav. Z těch "přehlídek samohlásek", jak souhrnně říkám rádoby fantasy jménům v jiných dílech, se mi už poslední dobou kroutí jazyk i mozek.
Shrnuto: knihu jsem začala číst s velkou chutí a pobavením, ale časem mi začala připadat trochu roztříštěná a nepropracovaná. Za mě lehoučké zklamání. Přesto je to zábavné čtení, které cílovou skupinu jistě neurazí.
75%
