Košík
0
0,00 Kč

RECENZE KNIH

Recenze také na blogu iDnes ZDE

Tady se můžete rozhodnout, zda nám na recenzi svěříte své dílo i vy.

Přečtěte si zde mé recenze a pokud vám takový způsob vyhovuje, neváhejte nás oslovit!


NOVÉ RECENZE

Antologie - Na NeVěčné časy

Na tuhle recenzi jsem se opravdu těšila, protože v podstatě všechny autorky znám "skoro osobně".
Antologie osmi povídek o druhých šancích svedla dohromady osm mladých autorek a nabízí tedy osm různých pohledů na toto téma. Protože se ale jedná o podtitul "s kapkou magie", o různé neobyčejné jevy tu není nouze. Aniž bych tím chtěla snižovat úroveň textů, mně antologie připadala výrazně víc o těch kapkách magie než o druhých šancích. Ale to nevadilo.
Jednu či dvě povídky bych hodnotila jako mírně slabší, některé jako vynikající a některé si přímo žadoní o delší formát - o pokračování. Celkově se sbírka četla lehce, hezky a moc mě potěšila i přítomnost takového "druhoplánového" humoru. Každopádně nutno ocenit moře fantazie, které autorky osvědčily v míře vrchovaté. Pro příznivce krátkých formátů a magie je to ideální čtení.
Bohužel jsem měla k dispozici jen e-verzi a byla jsem tak ochuzena o možnost číst z obou stran, což mi připadá jako naprosto geniální nápad.
Jednu hvězdičku strhávám za tu jednu či dvě povídky, které mi nesedly. Ale i tak jsou NeVěčné časy prima jednohubka ke smlsnutí!

Hodnocení: 85%

****

Tereza Kadečková - CHAPADLA ČERNÉ HVĚZDY

Co napsat o této prazvláštní knize, aby člověk neopakoval, co už  bylo napsáno?

Především předesílám, že tento žánr prakticky nečtu a že jsem byla autorkou osobně varována, že to pravděpodobně nebude nic pro mě.

A bylo? Těžko říct. Ale spíš ano. Jde o syrový postapo scifi horror, tedy žánr, který jsem opravdu od Dne trifidů nejspíš nečetla. Ale dostal mě.

Od provopočátku mě uchvátila autorčina nezměrná fantazie, kterou jí jako "také autorka" upřímně závidím.

Příběh dvojčat, která si každá nesou z dětství svá traumata. Příběh o tom, jak nepodobné mohou být i sobě nejbližší bytosti. Příběh dvou dívek, které nemohou být rozdílnějších charakterů. Každá z nich činí, co považuje za nejlepší - a přece ani jedna z nich není šťastná. V tomto postapo polovodním světě není lehké přežít, natož být šťastný. Na jedné straně Nekonečno, až mrazivě místy připomínající jinou všemohoucí organizaci, na straně druhé Kult, který zase nepříjemně upomíná na fanatická náboženství všeho druhu.

Myšlenka existence symbiontů, tedy organismů parazitujících na člověku (aspoň takto jsem to pochopila) a měnících jej k obrazu svému, přesněji řečeno v rybu, je strašidelná. Při popisech jejich chapadélek, vlnících se pod kůží nositele, mi bylo až nevolno, tak působivé byly.

Poměrně temná kniha, u které si milovníci růžových happy endů budou rvát vlasový porost, mají-li ještě nějaký. Ale chytí vás a nepustí. Je znát, že autorka není žádným nováčkem na poli autorském, ultra dobře zvládnuté řemeslo je na knize znát. A když se k tomu přidá jako bonus potěšující úroveň všeobecných vědomostí (neboť vězte, že jména Aphelion a Perihelion si autorka nevycucala z prstíku, jak je u jiných autorů obvyklé), to si pak recenzent mého typu jen vrní.

Původně jsem dala pět hvězdiček, pak jsem to změnila na čtyři, protože jsem nepochopila konec, ale teď to měním zpátky na pět. Musím totiž na tuhle knížku stále myslet a to tu pátou hvězdu obhajuje.

Chapadla mohu s klidným svědomím doporučit. Ale pozor, ať vás neomotají příliš těsně - mohli byste přestat spát..

hODNOCENÍ: ***** 90%

.

Martina Boučková - Šílená babička


Knihu Šílená babička jsem brala do ruky se zvědavostí, ale i s obavami. Zvědavost je jasná, tu vzbuzuje už název, ale proč obavy?
Protože si nejsem jistá, zda já sama nepatřím do kategorie poněkud šílených babiček a protože jsem až donedávna i já měla svou maminku, která tedy také nebyla všední, ačkoli s babčou z knihy se rovnat nemohla.
Rovnou mohu říct, že obě moje očekávání se splnila. Na některých místech jsem se smála nahlas jak hyena chechtavá (no dobře, spíš jako racek chechtavý, to ke mně jde líp, doufám), na jiných mi tuhl úsměv, když jsem si představila pocity okolí.
Šílená babička je rozhodně kniha, kde se tyto dva pocity poměrně pravidelně střídají. Nezvládnutelná a vždy originální maminka organizuje nejen výlety s vnoučaty, ze kterých bude pečlivějším maminkám při čtení naskakovat husí kůže, ale způsobuje i dobře zorganizované čiré náhody s energií a zručností profesionální dohazovačky, z čehož zřejmě začnou jektat zuby zase nám starším. Neváhá se vložit i do dceřiných vztahových problémů. Scéna v kanceláři je podle mého jedna z nejlepších a vychutnávala jsem si ji několikrát. Šílená babička prostě dokáže zvládnout skoro cokoli, ale vždycky tak, že to okolí bere jako klad a věc pozitivní. Okolí - s výjimkou její vlastní dcery. Ale protože dcera ani maminka nejsou zabedněné a nejsou ani ploché literární postavy, nakonec dokáží vždycky nějak přijít na to, co je správné a co už je moc. Nebo málo.
Pokud jsme na začátku měli pocit, že maminka jde své dceři poměrně silně na nervy, protože její přítomnost se dá přirovnat k některé z přírodních katastrof, pak závěr nás nenechá na pochybách, jak to s tou vzájemnou láskou je.
Víc neprozradím, ale jedno říci mohu: Šílená babička je oddechové čtení, ano. Ale nejen to. Pro mě je to mnohem víc. Pro mě je to pomník a dík všem šíleným maminkám a babičkám světa, všem bytostem, které nám pomáhají vymanit se z vlastních kolejí a stereotypů. Které nám dokáží ukázat, jak krásný může svět být. Je to kniha plná lásky, laskavosti a ano, i tolerance. Navíc psaná podobným jazykem, jaký používám i já, o to lépe se mi četlo.
Šílenou babičku mohu doporučit všemi dvaceti.
Jen jedné věci lituji: že jsem ji nemohla číst před třiceti lety, když jsem já sama měla malé děti. Protože tohle je učebnice lásky.
Hodnocení: 100% *****

Knihu jsem přečetla snadno a rychle, je psaná vtipným jazykem s mnoha nápaditými obraty a přirovnáními, z nichž některá jsem si se souhlasem autorky vypůjčila do vlastní slovní zásoby (kafe bylo tak silné, že se málem vyškrábalo samo z konvice). Na druhou stranu lehkost a vtipnost jazyka možná udělá dílku trochu medvědí službu, protože já jsem například čekala odlehčený tón po celou dobu a ono bác ho, nebyla to vždy taková legranda, psina a hlína. Naopak skalní fandové upírů a jim podobných možná vtip a humor neocení.

Jazykově je kniha zvládnuta dobře, snad jen přechodníků je tam pro současného čtenáře možná trochu víc, než je nutné. Jinak je vyprávění barvité a jak už řečeno, vtipné. Místy jsem se nad vynalézavým vyjádřením smála nahlas.

A abych nebyla obviněna z podlézání, tu jsou nějaké ty drobné výtky:

  • Trochu mě rušilo střídání minulého a přítomného času, ačkoli chápu úmysl, rozlišit dvě linky vyprávění.
  • Poměrně hodně mi vadilo trvalé tykání Derekovi. Jednak jsem neobjevila příčinu, ale dobře, mezi chlapy to tak asi je, zejména když jeden ukazuje druhému nadřazenost a lehké pohrdání. U Lucky mi to nesedělo, zejména když jí Derek setrvale vyká a i jinak se chová dvorně a zdvořile.
  • Taky jsem ne zcela pochopila, proč je Lucie na Dereka neustále nabroušená a "přednasraná", ačkoli jim oběma prokazatelně zachránil život.
  • A nakonec - trochu mě zklamala závěrečná bitva. K té vlastně směřuje logicky celý děj, proto by si podle mého názoru zasloužila delší a košatější popis, aby si to čtenář déle a více užil.
  • Poslední drobná námitka směřuje k názvu, který mi připadá zcela nevýstižný, všední a nepřitažlivý. Pod takovým názvem bych čekala spíše sbírku městské poezie...

Ale to jsou všechno jen námitky poměrně drobné. Stíny nad Prahou jsou upíří jednohubka, lehká, vtipná a srozumitelná. Kdo nepotřebuje k napětí potoky krve a hromady usekaných končetin, bude jistě spokojen. Mně se líbila.

Hodnocení: ****

Karolína Kotová - Stíny nad Prahou

Jak všichni víme, je Praha (a nejen ta) plná magie, ale hlavně upírů, ohnivých mužů a jiných stvoření. Že jste to nevěděli? Ale ale... No, přiznám se, že já taky ne. Ale po přečtení tohohle dílka jsem nabyla dojmu, že každý průměrně informovaný občan tohle ví. S existencí upírů, bazilišků a jiných podobných potfor v našem světě se tu totiž počítá tak nějak samozřejmě, asi jako s výskytem vrabce domácího  ve Stromovce.

Hned zkraje vyprávění jsme hozeni do děje a co víc, rovnou do akce. Zavání to velkým, opravdu velkým průšvihem. Ale oč jde, na to si musíme počkat. Zatím sledujeme vyprávění jedné z postav, Alexe Norberta, takto lovce duchů, strašidel a dalších obtížných entit. Ten se po návratu z namáhavého lovu na baziliška setkává s Derekem, podivným mužem, který ví o Alexově profesi víc, než je obvyklé. A také s jeho bodyguardem, kredencoidním Lojzíčkem. Derek přichází s nabídkou práce. Práce riskantní a nebezpečné, ale odolejte, když vám druzí do očí tvrdí, že jste jediní, kdo může uspět!

Alex nakonec souhlasí, ale už po této první akci je jasné, že něco je tu ještě tajemnější, než jsou lovci (ano, je jich víc) zvyklí - a ti jsou věru zvyklí na leccos!

V druhé části se slova ujímá překvapivě Lucka, jedno z dvojčat, která mají v první části úlohu spíše vedlejší. Jak se dozvídáme, ulovit upíra bylo ještě to nejjednodušší, s čím se skupina lovců potýká. Proti novému úkolu to byla rozcvička. Teď je v sázce existence celého světa. Protivník je velmi silný, času je málo a ti, kteří mohou pomoci, řeší raději mocenské půtky. Nezbývá, než aby si lidé - tedy lovci - pomohli a poradili sami. 




Ivana Nováková: Baltazar

Baltazar to v pekle opravdu nemá jednoduché! Jenže si za to může většinou sám. Nejen že má po čertech prořízlou pusu, ale ještě se začne přátelit s duší hudebního skladatele Jakuba. Uznáte, že tohle nemohou pekelní vládci trpět. Baltazarovi se podaří zmizet z pekla, kde už mu začíná být trochu horká půda, na zemi. Jenže tím všechny problémy teprve začínají.

Ten člověk... pardon, ďábel, má opravdu pekelnou smůlu. Nejdřív naváže.. ehm... spíše tělesný vztah s osobou, která se ukáže jako Baltazarovy přízně nepříliš hodná, vztah s kámošem - lékárníkem vlkodlakem - se taky nějak komplikuje a k dovršení všeho se nám ďábelsky krásný Baltazar zamiluje do pozemské zrzky s košatými tvary. Lepší to být nemůže.

Sotva se ti dva sblíží, začnou komplikace. Do děje se začnou vkládat bytosti, které by člověk v Praze tak ne docela čekal, Baltazar dostane nesplnitelný úkol v rámci takového pěkného vydírání. Když konečně najde osobu, která mu ho může pomoci splnit, zasáhne do toho anděl. Sice poněkud debilní, ale zato s mečem plamenným, a všechno jde zase do kopru.

Ale to víte, že to všechno nějak dopadne, a budete-li chtít, třeba i dobře. Autorka nám totiž připravila dva možné konce!

Baltazar je chuťovka na jeden večer, vtipná a svižná. Hlavní hrdina netrpí přehnanou úctou k nadřízeným ani kdovíjakým nadšením ze svého pracoviště. Situaci komentuje sarkasticky a hutně. Sice je v textu zmínka o tom, že normálně mluví jako dlaždič, ale čtenáři tuhle mluvu příliš často nenabízí. Za mě je to plus. On je vtipný i bez toho.

Sexu je v příběhu přiměřeně, bez zbytečných anatomických detailů. Kouzel a magie také. Navíc jsou kouzla brána jako něco úplně normálního a samozřejmého, takže z děje nijak nevyčnívají.

Zkrátka - všeho je tu tak přiměřeně. Nebo spíš málo. Docela dobře si dokážu představit Baltazara jako pilot delší série. Tam by i Anika mohla dostat více místa. Ale co já vím, třeba bude!

Jediná vážnější výtka se týká používání slova "akorát". Toho tam bylo rozhodně víc než tak akorát. V naší bohaté mateřštině můžeme přece použít například (podle způsobu použití): přiměřeně, až na to, že..., pouze, tak leda... a mnoho dalších.

Jinak ale je Baltazar vtipné, lehké čtení pro každého, kdo otázky andělů včetně těch padlých nebere tak pekelně vážně.

Hodnocení: 90%   *****

Ludmila Svozilová - Zemři, Kaine: Svatyně

Svatyně je jedna z knih, kde jsem okamžitě po dočtení sáhla po druhém dílu, ale před napsáním hodnocení jsem ji musela pár dnů "vydýchat".
Shodně s jinými recenzenty a hodnotiteli musím začít tím, že to není lehká kniha.
Dokonce bych si troufla tvrdit: Tahle knížka není pro blbý. A není pro každého. Ale rozhodně je velmi čtivá, řemeslně dokonale napsaná a propracovaná.
Matylda pracuje jako reklamní fotografka. Tak to bude dobrá profese, fotit modelky v krajkovém prádélku...
Haha. Už ve chvíli, kdy si toto pomyslíte, jste vedle - a tak to bude po celou knihu. Matylda ke svému úděsu bude nucena fotit úplně jiné objekty. Děs a pocit nebezpečí se na vás pověsí už asi tak od pátého řádku. A nepustí.
Všechno je jinak, než to vypadá. Všichni jsou jiní, než vypadají. Nebo ne?
Všichni lžou všem. Nebo lže jen někdo někomu? Nebo snad všichni mluví pravdu?
O co tady jde? Kdo jsou Alex, Sajn a kdo je sama Matylda?
Co je realita a co magie?
Na každém kroku další tajemství. A když už máte pocit, že víte - bác ho, rozuzlení úplně nečekané. A navíc to není rozuzlení, to se ale dozvíte později a máte hlavu zamotanou ještě víc.
Děj je bohatý, komplikovaný a s pokračujícím časem jsem se stále méně "chytala", o co vlastně jde. Rozhodně vás nepustí - nesmíte ani na okamžik polevit v pozornosti, jinak se v ději ztratíte a utečou vám souvislosti. Upřímně - je dost pravděpodobné, že vám utečou i tak. Ale musíte číst dál. Prostě musíte.

Hodnocení: 90%

Ludmila Svozilová - Zemři, Kaine: Stín

Jestliže první díl - Svatyně - byl plný tajemství, pak druhý je kromě tajemství nabit i nesčetnými překvapeními.
Matylda s dítětem a její průvodce jsou na útěku. Ani daleká kanadská divočina je ale nedokáže dostatečně skrýt před jejich pronásledovatelem.
Ale kdo - nebo CO - to vlastně je? Co chce? Kolem dvojice přibývá hrůzy a smrt je všude v jejich stopách. Kdo vraždí? Kdo pronásleduje? A kdo je kdo?
Oproti Svatyni je zde více magie a více vysvětlení. Čtenář může snadno nabýt dojmu, že už to chápe. Mylného dojmu. Protože na další stránce se ukáže, že to byla lež, tvářící se jako pravda... Ovšem stejně tak je možné, že to byla pravda, tvářící se jako lež.
Otázky se hromadí. Kdo nebo co je Stín? Kdo je Sajn? Je Matylda skutečně Matylda nebo někdo jiný? Nebo nikdo? Nebo všechny? Proč se to všechno děje?
Děj uhání, komplikuje se a mění. Jako vždy je všechno stále jinak. Nikdo není jen zlý, nikdo jen dobrý. Matylda krok po krůčku objevuje to nejhlubší tajemství, skryté v ní samé. A nebezpečí je čím dál blíž...
Realita se tu mísí s magií a mytologií v strhujícím koktejlu, kdy čtenář nakonec netuší, která bije, ale moc mu ten koktejl chutná.
Musím se přiznat, že po dočtení jsem nebyla vůbec moudrá, jak to vlastně dopadlo. Ale nějak mi to nevadilo.
Jedinou maličkou výtku mám k použití těch původních výrazů, které se nedají nejen vyslovit (protože nevíme jak), ony se nedají ani přečíst. Na druhou stranu to bylo zpestření a dodalo to vyprávění na věrohodnosti. Mimochodem, je znát, že autorka kladla opravdu velký význam na rešerše, aby zeměpisné reálie (nepochybuji, že i etnografické a jazykové) souhlasily do puntíku.
Další, co mi nesouhlasilo, byla účast miminka v ději. Celou dobu se mluví jen o těch dvou, dítě je tam v podstatě jen zavazadlo - nevyvíjí se, nemluví, nepláče... Že by něco tak důležitého autorka opomněla? Kdepak! Nezapomeňte: v této knize nesmíte věřit VŮBEC NIČEMU A NIKOMU!
Stejně jako Svatyně, ani Stín není oddechovka někam na pláž. Chce vaši pozornost a dokáže ji udržet. A když ta horská dráha dojede na poslední stránku, zůstanete zírat s otevřenou pusou, protože... Ne, není to lehká kniha.
Ale je báječná.
Hodnocení: 98%

Miroslav Hlaučo - Letnice

Velmi zvláštní knížka. Jak zmiňuje jiný hodnotitel, v kontextu ostatní české literatury je výjimečná.

V městečku Svatý Jiří se tak trochu zastavil čas. A nejen to: sochy zde mluví, stromy padají po vzájemné dohodě s dřevorubcem a obyvatelé městečka chodí v neděli do kostelíka zkratkou po hladině rybníka. Lidé tu umírají jen v pátek a každou neděli se městečkem potuluje přátelská smečka vlků. Prostě všechno je úplně normální.

Jenže ať se to obyvatelům líbí nebo ne, dvacáté století se dere i sem, do Svatého Jiří. Prvním jeho poslem je navrátilec Odysseus, považovaný léta za mrtvého. S ním přichází do městečka i neklid. Vše, co bylo dosud zaběhnuté a neměnné, se začíná chvět v základech: vztahy, zvyklosti i běžný život. A co hůř, vzápětí přichází i úřední kontrola, postrach celého městečka...

Kniha je psaná zvláštním starosvětským jazykem, krásnou češtinou s množstvím dlouhých až předlouhých souvětí, v nichž jsem se chvílemi ztrácela, a místy i lehkou přemírou přechodníků. Byla by si zasloužila poněkud lepší redakční práci, trochu mě rušilo množství drobných chyb (tradičně uvozovky a interpunkce).

Každopádně se mi četlo hezky. Vyprávění plyne v klidném tempu a čtenář si pak snadno představí ospalou atmosféru zapomenutého městečka. Žádné divoké akce, žádná veliká dramatická gesta. Vlídnost. Vše je tak, jak má být. Nebo skoro tak.

Trochu mě mátlo několik motivů bez dalšího propojení a vyústění (andělé, ztracená dívka a další), zato mě potěšil jemný, nenápadný humor a četné odkazy na dobové reálie, například soudobé vynálezy. Aniž bych chtěla nasazovat na mladší autory, nemohu si odpustit poznámku, že je vidět, že autor patří mezi střední generaci. My starší zkrátka máme trochu jiný styl. Není lepší, není horší, je zkrátka jiný.

Co mě ale naplnilo smutkem, byl nevyhnutelný závěr knihy. Nějak jsem v skrytu duše doufala, že Svatý Jiří bude navěky takový, jaký byl na začátku vyprávění. Ale to asi opravdu nejde. Škoda.

Letnice nejsou pro milovníky srdcervoucích dramat, velkých gest a divokých akcí. Je to příjemné, laskavé počtení. Jedno vím: budu na ně ještě dlouho myslet. A určitě budu závidět, že si nemohu pokecat s andělem nebo sochou.

Hodnocení: ****

Jan Jícha - Ředitel a hydra

Audiokniha - načetl Jiří Wittek

Ředitel a hydra je příběh člověka, který má tu smůlu, že jediný splňuje požadavky na ředitele kouzelné základní školy: je kouzelník a má pedagogické vzdělání. Co na tom, že je to kouzelník druhořadý, účinkující pouze na dětských narozeninových oslavách? Co na tom, že děti z hloubi duše a bytostně nenávidí? Prostě je jednoho dne unesen a jeho ředitelská kariéra může začít...

Kdybych měla říci jednoznačně, pod jaký žánr spadá tato kniha, váhala bych. Není to rozhodně fanfikce na Harryho Pottera ani jeho parodie, ačkoli kouzelná základní škola má název Beďary. Je to - jak už název nepokrytě napovídá - satira na školství a jeho věčné a nesmrtelné hydry, komise a kontroly, na rozbujelou byrokracii a bezbřehé papírování. Jenže - není to JEN satira.

Je to především humorná kniha. Paní dosavadní ředitelka je úplná kráva a pase se za školou, jeden z vyučujících se jmenuje Riesenzwerg (německy "obří trpaslík"), další je neviditelný. Erotiku vyučuje elfka Lakshmee a z deváťáků nikdy nikdo na jejích hodinách nechybí. Na hodinu někdy zvoní, jindy mňouká a občas taky střílí kulometnou dávku, rozvrhy tvoří skřet v programu Rozvrhlík...

Musím říci, že jsem se hlavně zpočátku opravdu bavila. Později mi ale kniha začala připadat poněkud nevyvážená. Jako by autor nevěděl, zda napsat prostě "srandu" bez hlubšího poselství, sžíravou satiru nebo docela něco jiného. Text se  přelévá z jednoho do druhého, ale zůstává nevyhraněný. Jsou tu narážky až obscénní ("honit pero"), ale i popis nahého těla elfky Lakshmee, který by bez slovy výtky slušel svou poetikou jakémukoli romantickému příběhu. Ze začátku jsem se opravdu smála nahlas, ale později humor tak nějak ztrácí dech. Zdá se, že téma zkrátka bylo vyčerpáno dřív, než příběh skončil.

Nelze si ale nevšimnout, že tam, kde se zrovna nemňouká, dokázal autor do textu propašovat nemalé množství zajímavých myšlenek a úvah.

Závěr mě překvapil nejvíc, byl totiž tak uťatý, že jsem při poslechu váhala, zda jsem se nepřeslechla. Rozehraná partie s hydrou - tedy školní inspekcí - je ukončena bez uzavření děje, bez předchozího varování. Pak už následuje jen školní řád (pravda, vtipný) a je konec.

Za co autor zaslouží pochvalu, je pěkný jazyk s mnoha hříčkami, snad až na nadměrné množství přechodníků, které mi do tohoto textu neseděly, ačkoli je jinak miluji. Jako někdejší příznivkyni elfů a jazyka qwenya by mě upřímně zajímalo, zda elfština, kterou mluví Lakshmee Dottisdottir, opravdu vychází z Tolkienovy elfské řeči, nebo zda si ji autor přizpůsobil či zcela vymyslel. Co mi naopak rvaslo uši, bylo benevolentní nakládání například jména Schismus, kdy se dotyčný oslovuje Schismo (správně), ale za chvíli se o něm mluví jako o Schismusovi, což mé srdce latiníka uvrhlo v žal.

Posledním bonusem je načtení, kterého se s porozuměním, svěžím a neodolatelným způsobem zhostil Jiří Wittek.

Na pět hvězdiček to není, ale i přesto se Ředitel a hydra čte (v mém případě poslouchá) dobře -  hlavně lidem, kteří nějakým způsobem jsou ve vztahu ke školství. Své si tam ale může najít každý.

Já se ke knize určitě ještě vrátím a recenzi po druhém přečtení jistě ještě doplním.

P.S. Věděli jste, že členové Hydry jsou hydranti a hydrantky...?

HODNOCENÍ: ****


Maryla Adamcová - Krycí jméno Hortenzie

Tuhle "scifárnu" jsem začala číst jen kvůli svému závazku, že přečtu všechno, co nabízíme v podpůrném e-shopu Krásná slova. Hodnocení na DK nebyla příliš hystericky nadšená (abych to řekla taktně), nevěděla jsem tedy, co mám čekat.
Ale nemůžu si pomoct, mně se to líbilo. Svět, kde nejsou monstra, jen lidé všeho druhu, vesmír, kde se na vzdálených planetách mluví slezsky, kde se postavy jmenují Česnek a Švindl (podezírám autorku, že různých odkazů a tajenek je tam víc, jen jsem je nedokázala odhalit) a kde se dokonce ví i o Hliníkovi, co se odstěhoval do Humpolce.... takový svět prostě nelze nemilovat.
Major Smith je přesně ten týpek, jakého popisuje anotace: potíže buď řeší - nebo je způsobuje. Oboje s lehkostí a nonšalancí. Osobně si ho představuji jako kombinaci sympatičtější verze Draco Malfoye a mladého vydání Jiřího Kodeta.
Tím se ale dostávám k velké slabině, a sice k popisům. Ty tu totiž prakticky chybějí. Nevíme prakticky, jak kdo vypadá, jak je projektována kosmická loď, jak si máme představit různá ta udělátka, o nichž se v knize mluví... To je velká škoda, protože autorka očividně psát umí a větší podrobnost by dodala její knize šťávu a barvu.
Další výtku mám k některým jazykovým nešvarům (kolikrát je použito "až tak", velký zlozvyk naší doby!) a bohužel i k chybám, které v knize zůstaly.
Naopak pochválit bych chtěla neuvěřitelné množství přímé řeči, na které je vlastně celý děj postaven. Jako autorka to dovedu ocenit.
Jedno musím přiznat: jakmile jsem tento díl dočetla, okamžitě jsem sáhla po druhém. Major Smith, který vlastně vůbec není major Smith, vás prostě okouzlí, ať chcete či nechcete. 

Hodnocení: ****

Maryla Adamcová - Hra tety Hortenzie

Ano, vesmír je malý. To je dávno známé. Přinejmenším každému, kdo četl tuhle knížku.
Skoro bych mohla jen citovat recenzentku Bess.h, která to moc pěkně shrnula.
I v druhém díle se setkáváme s majorem Smithem, který není tak docela major Smith a v podstatě je tak trochu mrtvý, což mu ale nebrání, aby jako obvykle potíže řešil a způsoboval.
Po přečtení jsem měla pocit, že chybí třetí díl. Příliš mnoho otázek zůstalo neozodpovězených. Stále nevíme, co se stalo Johnnymu Doe. Co je dál s Oldou. Osobně jsem nepochopila ani to, kdo nebo co je vlastně přesně teta Hortenzie, o strýčkovi Jeronýmovi ani nemluvím. Opět je tu velmi málo popisů a příběhů jednotlivých osob, což je vážně převeliká chyba.
Možná je to jen moje tupost, ale poslední věta celé knihy mě naprosto zmátla a vůbec jsem ji nepochopila. Prozrazovat ji ale nebudu :-)
Ale jak už tu zaznělo, je to scifi, kde se vystřelí jen párkrát a bez fatálních následků, kde se postavy nezmítají ve vypjatých vášních, kde se nevraždí lidé ani monstra, kde je zkrátka všechno tak nějak víceméně na pohodu.
Pro ortodoxní scifi fanoušky tahle kniha není. Což je pro mě dobře, protože mě scifi moc nebere.

Tohle se mi líbilo. Přes všechny výtky a námitky. Chci třetí díl! 

Hodnocení: ****

  Soumrak Edenu – Lucie Ortega (autorka recenze I.M.)

Dostala se mi do ruky zajímavá kniha. Dalo by se říct: dystopický příběh ze vzdálené budoucnosti, navazující však na biblické příběhy naší historie.

No, fantazy není zrovna můj šálek čaje. Ale tento orwelovsky laděný román mě zaujal. Svět vyvolených lidí chráněný světem andělů, dokonalost sama! Když však dochází přírodní zdroje, strom života nerodí, teplá voda neteče, je třeba nastavit tvrdá pravila přežití a samozřejmě hledat viníka zkázy. Z dokonalé společnosti se stává tvrdá totalita, se všemi znaky, jako je špehování, donášení, zatýkání a věznění s mučením, osočování, všudypřítomný strach a nedůvěra. Moc soustředěná do rukou jedince a jeho nohsledů. Co s tím? A co pak, až se podaří totalitu zlomit? Jak zabránit, aby jedna totalita nepřerostla v jinou?

Na pozadí dramatických událostí se rozvíjí příběh hlavní hrdinky, které se politická situace Edenu bezprostředně dotýká. Její přirozeností není být pokornou, se vším smířenou poslušnou ovcí. Svým původem i názory se postupně dostává na druhou stranu pomyslné barikády a nepřímo tak svými schopnostmi a odvahou přispívá k pádu totality. Ano, samozřejmě, nechybí tu láska, nenávist, touha po pomstě i klidném životě, andělé i golemové; biblické motivy aplikované do fantazy velmi citlivě.

Formální uspořádání i vytříbený jazyk dělá ze Soumraku Edenu knihu, kterou stojí za to si přečíst – poutavost děje vás donutí pohroužit se do čtení a zapomenout na okolní svět. Jako mě!

ŠÁRKA MEDKOVÁ:

CESTA DO BLIKAJÍCÍHO PEKLA

Příšerná kniha. Příšerně neodložitelná. Člověk prakticky od začátku ví, jak to bude dál, protože to prostě jinak být nemůže, děsí se toho předem, vlastně to ani nechce vědět - a přece nemůže knihu odložit a dál se zatajeným dechem sleduje ten stále se zrychlující sešup po šikmé ploše, ten neodvratný pád až na samotné dno. Už už to vypadá, že je hrdinka ze závislosti jakžtakž venku - a bác ho, zase to "posere". A jede to stále dolů a dolů, hloub a hloub. Do poslední stránky není jasné, jak to vlastně dopadne. Dostane se z toho? Nedostane?
O závislosti na automatech asi slyšel každý, ale málokdo z nás má osobní zkušenost. Mně o takových lidech vypráví občas dcera, pracující v gastronomii, bývají to příběhy jejích kolegů, kteří měli našlápnuto na celkem dobrý život, než všechny naděje, plány a šance naházeli do bedny. Příběhy děsivě podobné tomuto.
Knížku jsem zhltla na dva zátahy. Trochu mě rušilo, že první polovina je poměrně popisná, zatímco druhá se podobá spíše souhrnnému záznamu bez větších detailů. To je proti první části dost odlišný způsob vyprávění a trochu mi ten přechod skřípal. Na druhou stranu, kdyby autorka udržela podrobnější styl, byla by kniha jistě dvojnásobná a to nevím, zda bych dokázala dočíst. Ne kvůli způsobu psaní, ale kvůli ději, tak děsivě předvídatelnému a neúprosně katastrofickému. Už takhle jsem na knihu několik dní myslela neustále a myslím vlastně dosud. Člověka nemůže nenapadnout myšlenka, že autorka takovým peklem prošla...
Jediné, co mi připadalo maličko nepravděpodobné, byl postoj Milenina manžela Jirky. Ale kdoví, možná takový anděl existuje.
Cesta do blikajícího pekla určitě stojí za přečtení. Mně se dostala pod kůži a budu na ni ještě dlouho myslet.

A doporučila bych ji jako povinnou - ale opravdu povinnou! - četbu všem náctiletým.


HODNOCENÍ: *****

ŠŤASTNÝ SMOLAŘ - film, režie Jiří Strach


Ačkoli pana Stracha už mnoho let miluju (tajně a platonicky, samozřejmě) a mám ráda jeho tvorbu včetně mystery kousků, k pohádce Šťastný smolař mám už od prvního zhlédnutí jaksi ambivalentní vztah.
Hlavní motiv smolaře, který nosí smůlu každému, tedy i svému nepříteli, je celkem v pořádku a ve scéně s kostkami je vtipně použit. Ivan Trojan je v roli bláznivého Kohokoli k zulíbání, zejména ve scéně s nepodařenou ženitbou.
Ovšem odhlédneme-li od této hlavní linky, zůstává nám zde pozoruhodná linka druhá. Tu by bylo možno nazvat Kterak zadlužený blázen k velkým penězům přišel a jeho bratr šel světem dále s rozvrzaným žebřiňákem, ačkoli se celou dobu obětavě staral o svou matku.
Tak to totiž v souhrnu bylo. Ano, Carlos není žádné jehně, k okolí je vcelku zlý a hromadí švindlem získané bohatství. To vše je ale ochoten vyměnit za úsměv své matky... jenže ta mluví pořád jen o svém přání, aby se ještě setkala se svým druhým synem (není zcela jasné, zda tento syn je prvorozený nebo druhorozený, ale to pro naši úvahu není relevantní). Ačkoli zoufalý Carlos nabízí matce cokoli, co si jen může přát, stará paní mluví pořád o tomtéž. Nedivím se, že nakonec Carlos vybuchne, že druhý syn žádný není, že nežije. Přesto se o ni stará obětavě dál. Že mezitím ztvrdl a zatrpkl? Nu, kdo se někdy staral o ležícího příbuzného, asi se moc divit nebude.
A jak je to dál? Paní Štěstěna zapracuje, matka se shledá s postrádaným synem a konečně se začne usmívat. Smolař vyhraje svou vyvolenou - to je v pořádku, ale... ALE!!!
Ztracený syn, který - jak vyplývá z jeho vyprávění - nikdy nic pořádného nedělal, o nikoho se nestaral, jezdil po světě, oblboval ženské, lhal, podváděl a dělal dluhy, najednou - tralala! - přijde (opět bez práce) k obrovskému bohatství svého bratra, zatímco tento bratr (který až do svého zbohatnutí aspoň jezdil s partou kejklířů) jde dál světem s žebřiňákem a koněm jako chuďas, ačkoli to byl on, kdo celá ta léta pečoval o matku, která očividně více miluje jeho bratra a pro Carlose nemá ani slovo poděkování. Moc to nezachraňuje ani fakt, že se k němu na té cestě přidává paní Štěstěna. A matčina rádoby moudrá omluva pro ztraceného syna, že pořád lhal, protože se bál říkat pravdu - ehm... to je vysvětlení, hodné leda tak naší politické scény a nikoli tvůrce formátu pana Stracha!
Ačkoli pohádka vlastně není vůbec špatná, tohle "podtéma" ji neuvěřitelně sráží - i proto, že v pohádkách by měly být jasné vzory. No, nechtěla bych být matkou někoho z těch, kdo si z této pohádky vezmou vzor...
A to už se ani nezmiňuji o možnosti, že i Carlos mohl prodělat jakýsi vývoj, stejně jako jeho bratr, který nakonec jakžtakž zmoudří a přestane lhát.
Anděl Páně 1 i 2 jsou skvělé, půvabné a laskavé filmy. Šťastný smolař mě v tomto směru poměrně zklamal.


HODNOCENÍ: ***



Lenka Hnátová - Zakázané vzpomínky

Volné pokračování knihy Zakázaný chtíč. Tu jsem nečetla, takže nemohu srovnávat. Toto dílo se mi dostalo do ruky víceméně náhodou, sama bych si tento žánr ke čtení nevybrala.

Lenka Hnátová je autorka  (mimo jiné) fantasy Vrčící naděje, která je prý velmi dobrá. Ani u ní, ani u dalších knih této autorky nemohu srovnávat, protože jsem četla pouze Zakázané vzpomínky a obávám se, že další díla si nechám ujít. Nejsem cílová skupina a žádný z těchto žánrů nevyhledávám.

Snad proto mě kniha neoslovila. Zápletka, respektive její vysvětlení je nevěrohodné a už to mě odrazovalo. Postavy se chovají občas podivně a nelogicky. Zdravotní stav hlavního hrdiny je velmi diskutabilní. Slovní obraty se opakují ("vykníkla jsem" - proboha, co je tohle za výraz?!, "schovaná v ulitě za zdí" a další). Pro mě to byla kniha plná neustálého sebeobviňování a sexu.

Ale jak říkám, já nejsem cílová skupina. Mladší ročníky si v knize mohou to své najít.

Hodnocení: ***

Petra Kamlachová - PADLÝ ANDĚL


Dobře napsaná duchařina s tajemstvím, mírně detektivní zápletkou a hromadou paraschopností.
Autorka používá bohatý, krásný a bezchybný jazyk, což mě potěší u každé knihy. Zde je však navíc mistrně namíchán koktejl romantiky, tajemna, akce a napětí.
Řešení zápletky jsem sice začala tušit zhruba od poloviny knihy, osob nadaných zvláštními schopnostmi bylo na můj vkus trochu mnoho na příliš malém prostoru a tyto schopnosti byly sem tam použity jako deux ex machina k řešení jinak neřešitelné situace, občas i romantiky bylo trošičku moc, ale to nic nemění na tom, že jsem knihu přečetla s napětím a zájmem (nemohu napsat jedním dechem, protože to mi okolnosti nedovolily). A že pevně doufám, že slíbená řada se souhrnným názvem Grace vznikne a bude stejně napínavá a dobře napsaná jako Padlý anděl.


Hodnocení: ****



RECENZE

Iva Majerová - Dvě slunce

Dvě slunce se ke mně dostala jako artikl v mém e-shopu na podporu českých autorů www.krasnaslova.com
Považuji za žádoucí, přečíst vše, co nabízím, a tak jsem po jistém váhání vzala do ruky Dvě slunce. To váhání bylo proto, že od dob čtení Karla Maye (který mě v knihách nenadchl) jsem vlastně western v ruce neměla. O to větší bylo očekávání.
Mohu říct, že jsem se nezklamala.. Dvě slunce jsou i nejsou western. Příběh je poměrně klasický, byť Indiány tam nenajdete, jen jednoho Apače a ten ještě ani Apač není. Jinak ale z kulis Divokého Západu nechybí nic: přestřelky, ukradená stáda, nenávist na smrt, lynčování, láska nebeská, tvrdí chlapi, krásné ženy...
To vše psáno milým, jaksi starosvětským způsobem, kdy neskáčeme hrdinům z hlavy do hlavy jak zajíci na poli; děj se odvíjí srozumitelně, postupně a logicky. Přesto není nouze o zvraty a překvapení. Když si myslíte, že něco nějak je, brzy zjistíte, že to tak vlastně vůbec není. Oblouk příběhu je trochu předvídatelný, ale v tomto příběhu to nějak vůbec nevadí.
Jazykově je kniha bohatá, psaná pěkným čistým jazykem. Škoda jen několika přehlédnutých chyb. Jinak se čte samo.
Jednu hvězdičku ubírám za pekelné množství trojteček, kurzívy a vykřičníků.
Jinak román naplnil očekávání a je myslím důstojným zástupcem svého žánru. Kniha se mi četla opravdu dobře a mohu ji s klidným svědomím doporučit všem milovníkům dobrodružného žánru.

Hodnocení: ****


Kateřina Loučková - Tajemství černé dámy


Máte rádi středověk? Tajemno? Fantasy bez nutnosti popisu vzdálených světů, národů a krkolomné techniky? Milujete barvitý, bohatý jazyk a vyprávění s jiskřičkami humoru? Jemné náznaky erotiky, kde se nepopisuje anatomicky každý orgán a tělní otvor?
Tohle všechno máte rádi? Pak vás varuji - neberte si tuhle knížku do vany! Ono není nic příjemného, když vás po hodině či dvou vyruší bouchání na dveře a dotazy, zda jste se neutopili v té vodě, která už mezitím dávno vystydla a z níž máte krabaté prsty, protože jste nemohli přestat číst...
Já fantasy skoro nečtu, ale tahle kniha se mi vážně hodně líbila. Už jen ten košatý příběh, barvitý jazyk, slovní zásoba, popisy emocí, situací a scén... Četla se "hladce" a příjemně a Bergar z Vlčiště... to byl prostě můj typ. A jako bonus ty překrásné ilustrace, dokonale dokreslující dojem z knihy!
Tuhle knihu za sebe mohu opravdu doporučit. Do vany si ji fakt neberte, byla by jí škoda. A kromě toho se dost pronese... :-D

Knihu jsem četla v rámci poznávání sortimentu v mém internetovém knihkupectví www.krasnaslova.com

Hodnocení *****


Erik Decimus

Erik Decimus - BEZCELER

Těžko napsat něco, co tu ještě nikdo nenapsal. Tahle kniha mě totálně dostala. Nosila jsem si ji tady v hotelu na procedury i k jídlu. Nemyslela jsem při čtení na své vlastní psaní - a to je co říct, protože jiné knihy nedokážu číst momentálně vůbec. Ale Bezceler jsem neodložila.
Jestliže jsem v recenzi na "Můžu, ale nechci" přirovnala knihu k dílům pana Pratchetta, kde mezi legrací prosvítají myšlenky tak hluboké, až mrazí, pak u Bezceleru se musím zeptat:
"Hele Nývlt, nejsou voni brácha vod tohohle Fulghuma? Nejsou voni nakonec taky duchovní, no přiznaj se, Nývlt!" Protože věci tak moudré a přece tak vtipně napsané bylo mi čísti právě jen u milovaného pana Fulghuma.
Jak praví zde Alex, Erik je narušitel. Narušuje nejen zažité mýty (Medusa), ale narušuje, láme a odlupuje i letité krusty z našich srdcí, odemyká obruče, které je svírají už tolik, tolik let. Vyslovuje (často dávno již známé) pravdy neotřele, vtipně, srozumitelně a s vlastním názorem (pokud ho má :-D ). Otvírá oči - ale nikoli prudkým světlem, nýbrž jemným, lehkým paprskem, který nebolí.
S málokterou knihou jsem tak souzněla jako s Bezcelerem a Můžu, ale nechci. Ale taky jsem se chechtala nahlas, až se kolemjdoucí lázeňští hosté po mně otáčeli.
Ale prý se má i trochu kritizovat. Musím přiznat, že jedna báseň se mi prostě nelíbila, a to Čtyři roční období. Vůbec mi tam nesedí. Jako by ji psal někdo jiný.
Autora bych nejradši zabila. Ne za tu za mě ne moc zdařilou báseň. Za ten zatraceně zdařilý zbytek! Protože takhle psát chci umět jáááááá!
A nechápu, jak to, že na tuto knihu nestojí v knihkupectví fronty od samého rána!!!

Hodnocení: *****

Erik Decimus - Můžu, ale nechci

Těžko, přetěžko mi, mám-li psát recenzi na toto dílo. Proč, tážete se? Inu proto, že předchozí hodnotitelé řekli vše, co se dere na jazyk (či na klávesnici) mně.
Přiznám se, že jsem současnou českou literaturu trošku upozadila, mimo jiné i proto, že jsem mnohdy měla pocit, že mi nic neříká. A pak také proto, že když píšu, nečtu, ruší mě to. Shodou náhod jsem byla autorem požádána o hodnocení (ačkoli ho neznám) a dostala jsem, považte, výtisk k recenzi - nejen podepsaný, ale i s kresbou mého velectěného obličeje na předsádce! A tak jsem se dala do čtení.
A zírala jsem. Máloco v poslední době rezonovalo s mým lehce okoralým perikardem tak jako básně a povídky tohoto autora. Pravda, jsem stará struktura, takže mi občas drhlo poněkud (své)volné nakládání s rytmem veršů a občas (ale fakt mě nekamenujte) mi připadalo, že autor jaksi vyčerpal myšlenku před koncem básně a že u některých už poslední strofy nebyly tak dobré jako začátek. Taky nepředstírám ni omylem, že jsem dokázala všechnu poezii v "Můžu. Ale nechci" pochopit. Ale to, co jsem pobrala, mě dostalo. Osuška. Božské minidílko! Úvodní báseň - co k ní dodat... A jedna vedle druhé prostě krása.
A povídky? "Voni jsou děsnej kokot, Nývlt!" nebo "Každý se může stát jen tím, kým se narodil. A vo tom to je. Mír s tebou, ty blbe.", to jsou hlášky, hodné tesání do průčelí chrámů. Na " Za větu Myslím to s tebou dobře by měla být nějaká sazba" už jsem musela napsat autorovi osobně, protože přesně vystihl můj názor.
A pro mě bonbonek - Jak hluboko se dá kopat :-D :-D jako bych se viděla!
Jediné,co mi úplně nesedlo, bylo Life is life. Tato povídečka mi přišla jako jediná taková... jak to říct... snad konvenční. Ale zbytek mě dostal.
Je to krásné. Je to moudré. Je to chytré. A je to osvěživé a čtivé.
A já autora nenávidím, protože takhle asi nikdy psát nedokážu. :-D :-D
Máte-li zatuhlo kolem osrdí, přečtěte si "Můžu. Ale nechci."
Nebudete litovat.
Já jsem tento svazek docela určitě nečetla naposledy.


Hodnocení: *****


Jana Jánská - Dokonalé propojení

Kniha, kterou jsem četla i ze zvědavosti - autorka má blízko k líhni autorů kolem Veroniky Matysové a tudíž i ke mně.
Dokonalé propojení je propojené opravdu dokonale, jako křížovka - vodorovně, svisle, sedí to. Čte se jedním dechem, nenechá vás odložit ji.
Pro mě bylo jediné slabší místo v cestě do zahraničí (nechci spoilovat), ta mi připadala pro děj v podstatě zbytečná. Pak mi vadila jedna drobnost ohledně jisté dětské hry (opět nechci prozrazovat). Některé motivy zůstaly trochu nedořešené, ale i těch se autorka dokázala zhostit tak, že to člověk bere jako skutečnost a neruší to. Dana mi chvilkami přišla trochu méně uvěřitelná.. že by byla schopná podstoupit to všechno jen proto, aby tzv. měla chlapa...?!
Co mně osobně vadilo opravdu dost - ale to je můj problém - byla nezbytná přítomnost homosexuálního vztahu. Za mého mládí byla homosexualita trestná úchylka a ve mně to prostě nějak zůstalo. (Hlavně proto, že je v poslední době objektem pozitivní diskriminace a člověk si skoro myslí, že "on + ona" už není normální...)
Ale jako celek se to čte vážně dobře a na prvotinu jde o velmi zdařilý počin. Kéž bych já sama dokázala děj ve své knize takto vykombinovat a provázat!
Z hlediska "také autorky" oceňuji množství náznaků, háčků a otevřených otázek, že to člověk prostě musí dočíst.
Dávám čtyři hvězdičky, ale nepochybuji o tom, že Mrazivá náruč už bude za pět!
Ještě dodatek: jako grammar nazi mě potěšila absence chybně použitých přechodníků a jiných častých hrůz a plný, dobře použitý jazyk. To už aby člověk pohledal. Za to díky navíc!

Hodnocení: ****


Jana Slaninová - SEX, PRACHY A POTÍŽE

No. Co napsat? Jako i jiní, obálce bych se asi vyhnula.. no jo, ale když to napsala Jana Slaninová, tož to nemůžeme očekávat nic běžného, není-liž pravda? Dobře tedy, obálce odpouštím a jmu se číst to dílko, které mě určitě nebude bavit, páč je tam jen sex a prachy, a to nejsou moje témata.
Prdlajs! Od začátku fičák, hlavně tedy sexuální, pravda. Pro mě až trochu moc, ale za to může moje vštěpená prudérie. Když jsem taková fajnovka, nemám číst knížky s tak všeříkajícím názvem, že jo... Vali prostě sexuje o život a v pozadí se odehrává nám starším dobře známý socialistický zázrak. Všechno jede, pasuje dohromady, až si člověk říká, konečně holka našla to svoje...
A bác ho, všechno je jinak, aneb jak by asi sama Valerie řekla - a kurva! Zvrat jak na horské dráze.... a pak už to jede až k tomu konci, který samo nevykecám. Jo, nic tak nepotěší, jako číst o cizích trampotách.
Sama píšu hovorovou češtinou, takže mě autorčino výrazivo nešokovalo. Vali prostě mluví, jak jí zobák narost´, v pohodě. Jediné, co mě časem začalo trochu rušit, bylo to stálé opravování vulgárních výrazů za ty slušnější. "Je v pr...frustrován" :-D má to ovšem i něco do sebe a Valérie nakonec stejně zase sklouzne k původnímu výrazu.
Možná nejde o dílo století, ale smlsla jsem je ráda a s chutí. Valerie je živá (někdy až příliš) a uvěřitelná. Musím říct, že jsem dočítala skoro s obavou, co zase pos... totiž jaké potíže si zase způsobí. Ale neřeknu!
Kniha na mě působí jako autorka sama - svižná, oddechová a sexy. Můžu doporučit. Pokud nejste prudérní...


HODNOCENÍ: ****